A je tu dalšejší akce!
Zprvu se na ni opět přihlásilo spoustu lidí, ale postupem času začali odpadávat...
Ve výsledku jsme odjeli ve třech. Já, Petr a Milda...
Den první (pátek 20.2.2004)
Sraz stanoven na 20:15. Odjezd vlaku (Laborec) z hlaváku ve 21:23 směr Vrútky. Zde přestup a dále pak do Turčianských Teplic, další přestup a pro nás konečná je Dolný Harmanec.
Petr doráží ve 20:20 a Milda v klidu ve 20:29.
Jdem koupit jízdenky. Petr má režijku, takže platíme jen dva. Zpáteční do Vrútek vyšla na cca 890Kč.
Pečlivě vybíráme vagón a obsazujeme kupé. Proběhla lehká večeřička a protože ve Vrútkách jsme kolem 04:50, jdeme záhy
spát.
Den druhý (sobota 21.2.2004) Dolný Harmanec - Kráľova Studňa - Križna - Ostredok - Chyžky (první spaní)
Po dvou zdařených a na poprvé trefených přestupech vystupujeme v Dolném Harmanci.
Jsme tu dokonce i včas:) Již cestou v posledním vlaku jsme nepodcenili situaci a převlékli se.
Jak se po vystoupení z vyhřátého vagonu ukázalo, udělali jsme dobře.
Proběhlo poslední dolaďování výstroje a potřebné zbavení se přebytečných tělních tekutin a vyrážíme. Již ukazatel směru s
časovým údajem našeho prvního cíle dává zlehka najevo, že to bude dlouhá cesta... Ještě v Praze na Hlaváku
jsme potkali kluky, kteří tuto trasu šli prý před dvěma rokama. Připravili nás na to, že výstup trvá v zimně a na sněžnicích asi 5 hodin. Tak jsme zvědaví.
Ze začátku jdeme bez sněžnic. Cesta je pěkně vypluhovaná. Ne však na dlouho. Po cca 20-ti minutách již jdeme po běžkařské trase. Samozřejmě mimo stopu! :) Lehce stoupáme údolíčkem vzhůru. I když už dávno začalo svítat, my jdeme ve stínu a je docela pěkná kosa. Po hodině cesty stavíme u malého
přístřešku. Chvíli odpočneme a po dohodě nasazujeme sněžnice. Sněhu už drtek přibylo a stopa se boří. Nahlédneme do mapy a snažíme se určit, kolik toho už máme za sebou... Povedlo se a začínáme věřit klukům z Hlaváku... Bágly nasadit a jde se dále...
Je to dobrý, vcházíme do míst osvícených sluncem a je rázem o poznání tepleji! Stoupání se zlehka zvyšuje. Ale údolíčko je krásné, tak se občas kocháme i pohledy. No, ale zas tak pohodový to nebylo... Proto jsme všichni rádi, když po třech hodinách dorážíme k
Panské kolibě (910m.n.m.). Dáváme
sváču a chvíli odpočíváme. Údaj na rozcestníku: "Kráľova Studňa 1h" nás uklidňuje. Obědvat budeme tam...
Vyrážíme. Cesta se z ostra ztížila. Stoupání je o poznání větší. Kopec po cestě traverzujeme. S přibývající výškou se nám začíná otvírat krásný pohled do údolíčka...
Po dvou hodinách dorážíme na Kráľovu Studňu (1270 m.n.m.). Jsme tu přesně ve 12 hodin. Cesta od nádraží opravdu
trvala 5 hodin! Kluci nekecali... Je krásné slunečné počasí, i když pořád fryšno. Jedna fotka a jdeme dovnitř.
Zde dáváme párek, pivo (nic moc) a po čase i čaj. Pro porovnání zde máte ceník.
Na to, jak je chata velká je bufík poměrně malý... Ale nám to neva:) Jsou tu i zajímavé věci:).
Potkáváme tu tři kluky, taky sněžničáře, kteří jdou stejnou cestu. Vyráží asi 30 minut před námi. Co mě překvapilo, že je zde spoustu lidí, kteří chodí na ski-alpy. Asi místo běžek... Jeden ski-alpář se s námi dal do řeči a upozornil nás, že takový vítr, jaký je na hřebeni, prý nebyl za 10 let... He, bude zajímavě:)))
Asi v 13:30 odcházíme po červené směrem Križná... Je krásné počasí. Svítí sluníčko a je jasno. Akorát vítr se opravdu začíná zvedat. Na hřebeni je skoro všechen sníh vyfoukaný, ale jdeme pořád na sněžnicích. A samozřejmě fotíme (
1,
2,
3,
4,
5). Vše je pohoda, akorát ten vítr. Fučí a fučí... Ještě že nám nejde do očí... Fouká zprava zepředu. Při výstupu na Križnou fotíme (
Petr,
já a
Milda).
Těsně pod vrcholkem Križné ještě dvě fotky (já a
Petr).
Z Križné se vydáváme traversem na
Ostredok, nejvyšší horu Velké Fatry (1592 m.n.m). Vítr už pořádně duje a nám znesnadňuje chůzi, natož focení...
Jdeme po palicích (jak naši bratři říkají tyčím) a jsme rádi, že jsou. I když některé už nevydržely nápor větru a praskly... V dáli vidíme zmatenou skupinku, jak se snaží obejít vršek, aby se vyhnuli silnému větru. Jak jsme se později dověděli, udělali chybu. Jde-li se prý tento vršek jinak než po tyčích, tak se nedá přejít.
Vítr je prý nepustí zpět... Toť slova zkušeného (aspoň tak vypadal) nocležníka na salaši, kam jsme po cca hodině boje s větrem došli. Vzhledem k tomu, že se už pomalu začalo stmívat, byla pro nás možností přespat. V tomhle větru by byl problém postavit stan, i když by se asi závětří našlo...
Milda nakoukl dovnitř a bylo plno. Prý na odpočinek ano, na spaní ne. Ale jestli máme ještě trochu sil (asi na tom byli jiní i hůře) ať dojdem na Chyžky. Je to prý 30 minut chůze a tam že je ještě jedna salaš... Měli jsme na výběr. Buď spát na salaši pod střechou, kam normálně fičelo a nebo to risknout a dojít až na ty Chyžky.
Vybrali jsme odchod...
Opravdu po 30-ti minutách chůze nacházíme salaš. Zde se znovu potkáváme s klukama z Kráľovi studně. Vevnitř je pěkně nafoukáno a pořádná zima.
Jdeme vařit véču. Vytahuju poloprázdnou a zmrzlou bombu a jdu přemlouvat plamen, aby hořel... No, nic moc... Takže vodu nevaříme, ale spíš ohříváme... Po nalití vody z PET flašky v ní zbytek okamžitě zmrznul. No, tak asi drtek mrzne... Rukama zahřívám bombu, aby bylo aspoň něco. Společně s klukama přemítáme, jestli by nám nebylo líp doma,
pěkně v teple, u zapnutý telky a s teplou večeří od maminky před sebou... Závěr zní, že jo! Ale šli jsme dobrovolně:) A navíc, jsme přece drsňáci a až na to budem vzpomínat, tak už bude hej:))) (můžu potvrdit, už je:))).
Máme uvařeno (přesněji ohřáto), najíst, vyčůrat a spát... Je 19:15 a Milda už zalehl. Kluci se už taky
připravují a naše lože
na nás taky čekají. Uvařili jsme s Petrem
svařáček a šli taky spát...
Den třetí (neděle 22.2.2004) Chyžky - Ploská - chata Pod Bořišovom - rozcestí pod Malým Lyscem (druhé spaní)
Ráno se probouzíme v 8:00. Milda šel k ránu na záchod a blbě zavřel, takže nám do salaše pěkně fičí. Z průvanu se strhnul igelit ze stropu a nasněžilo mě do batohu. Naštěstí to je prašan, takže v poho. Nic není mokrý. V noci jsem se několikrát probudil a poslouchal vítr. Chvílema se zdálo, že nás to odnese i se salaší. Ale neodneslo! :)
Ze spacáků se nechce, ale už není zdaleka taková zima jako večer. Vylézáme kolem půl deváté. Proběhla standardní snídaně (u mě jako vždy instantni ovesná kaše EMCO, skořicový cukr a doma upražený ovesný a žitný vločky s medem), balení a v 10:30 na pohodu:)
vyrážíme. Čeká nás Ploská...
Pomalu stoupáme na vršek. Vítr se opět začíná hooodně zvedat! Místy fouká fakt děsně. Je to boj s větrem. V pekelném předklonu drtíme vzhůru... Jsme na vršku. Fouká tak, že ani já netahám foťák (a to už je co říct:)) a rychle se snažíme jít pryč. Směr chata Pod Borišovom.
To asi nejhorší nás však teprve čeká... Začínáme scházet z Ploské dolů. Kopec je pořádně vyfoukaný, tráva, místy sníh a kameny. Sklon je taky docela slušnej. Co je nejhorší, fouká nám do zad. A to pořádně! Ještě že ty sněžnice mají zespodu profily, takže aspoň trochu drží... Je to fakt nepříjemný, poryvy větru se mění, takže je těžký udržet balanc. Občas zaduje tak, že nás to až položí
a brzdíme na zemi vším, čím se dá... Už se nedá jít ani přímo dolů, musíme traverzovat. A pořád ten děsnej (krásnej:)) vítr. Před námi vidíme skupinku a v ní holku. Chudák, s ní to úplně zametá a není schopná ani držet směr. Kluci jí berou batoh, aby aspoň po zadku sjela dolů...
Vítr to byl opravdu silnej! Těžko odhadnout, kolik km/h měl, ale osobně jsem snad větší ještě nezažil...
Po zajímavém:) sestupu a mírném stoupání přicházíme k chatě Pod Borišovom. Zde panuje dobrá nálada a je to tu útulné.
Sušíme věci, dáváme polívku a začíná velký taktizování.
Přemýšlíme kudy dál. Původně jsme chtěli jít po zelené směrem na Ružomberok. Tuto cestu nám však místní rozmlouvají, že to kvůli tomu větru bude hodně nepříjemné. Po chvíli se vracejí dva lidé z horské služby, že se snažili vyjít Ploskou a že to nejde...
Po opravdu dlouhém vymýšlení zní závěr, že to zkusíme. Někam dojdem a prostě najdem závětří a postavime stan. A když bude nejhůř, tak se vrátíme na chatu a postavíme to někde tady... Ve stejnou dobu odcházejí i naši staří známí ze salaše. Prý jdou druhou cestou, po červené směrem na Kľak. Ještě mezi dveřma však s náma prohodil pár slov někdo z místních a my bleskově přehodnocujeme situaci a měníme plán >>> jdeme s klukama, po červené...
Asi jsme udělali dobře. Při pohledu na hřeben, po kterém jsme měli jít, je jasné, že bychom stejně nic neviděli... Tato cesta je krásná a
hlavně, tolik nefouká!
Cesta ubíhá docela dobře. Podle ukazatelů jdeme stejně rychle, jako letní časy... Trochu se oteplilo, začíná mžít. Nasazujeme pláštěnky na batohy (po zkušenostech z Jizerek se nám spát v mokrých spacácích už opravdu nechce). Cesta je opravdu pěkná. Malý hřebínek a pořád nahoru a dolů.
Ztrácíme kluky > mají problémy se scházením (no, spíš sjížděním) kopečků... Po čase míjíme i tábor dalších čechů... Únava se dostavuje. Jde se docela těžko. Jdu první a prošlapávám cestu. Občas je stoupání, že se musí sněžnice i několikrát zakopnout a dělat stupy. Padám (doslova) na hubu. Už aby byl konec! Řekli jsme si, že dojdeme až na rozcestí pod Malým Lyscem a tam se uvidí... Jak říká Vlado,
"zapnout autopilota a nemyslet". Takže jdem...
V 18:00 konečně přicházíme na rozcestí pod Malým Lyscem. Je tu i příhodné místo, takže zdupáváme sníh a stavíme stan. Vaříme véču a brzy se jde spát.
Milda opět zapíná mobila. Abych nezapomněl! Petr dostal od kluků, asi jako pomstu, mobila. Zapíná ho také, ale nejde mu síť. Přitom my ostatní vesele dostáváme SMSky o zmeškaných hovorech a notifikace o e-mailech. Petra to docela štve a prohlašuje něco v tom smyslu, že to je na nic, takovej mobil. Když se z nej nedá ani volat, ani psát:) Brblání mu však nevydrží dlouho a jdem spát...
Den čtvrtý (pondělí 23.2.2004) rozcestí - Lysec - Belá - Martin - Vrútky
Ráno se probouzíme do mlhy. Je divně vlhko. Balíme stan a domlouváme se, že sestoupíme dolů. Ještě jen tak na lehko si vyšlápneme na Malý Lysec. Já tam slavnostně pokládám památeční český kabel:) Opět si libuji, jaká je to pohoda, že ty Goráčový gatě od Tilaku jsou celorozepínací:))) Postupně tato činnost přišla na všechny...
Řádně odlehčení začínáme sestupovat. Jde se lesem a občas musíme pořádně hledat značky. Opět nahoru a dolů, nahoru, nahoru, nahoru...:)
11:30 jsme se konečně vyškrábali na náš poslední Velko Faterský vrchol - Lysec (1381 m.n.m). Nezbytná fotka a sestup. Musím říct, že na to, jak doposud byla cesta dobře značená,
teď máme místy velké problémy najít značky... Při sestupu i docela bloudíme, u nějaké sjezdovky se žlutá ztrácí úplně. Zapojili jsme však náš orientační smysl a někam to práskli... a hle, značka se našla:) Teď jsme se jí už nepustili a došli bez problémů až do
Belé. Na autobusové zastávce proběhla malá porada.
Hup do místního krámu, koupit na cestu do vlaku něco k jídlu a pití a odjíždíme busmo do Martina. V autobuse se s námi dává do řeči nejaká paní a radí, ať se jdeme najíst v Martině, že ve Vrútkách to není tak dobré. Petr je skeptický (a věděl proč). Paní tvrdila, že tady je hospod... Doporučila jednu a ta měla jen do 16-ti hodin. Je za deset minut čtyři, takže nic. Prý "jděte do pasáže, tam jich taky je..." ...našli jsme ztěží jednu...
Objednáváme halušky a Milda nějakou flákotu... Milda stačil ještě povalit kuchaře:) Je nám tu dobře, tak s Petrem dáváme ještě palačinky.
Platíme a odcházíme. Jedeme autobusem do Vrútek na nádraží.
Tady stíháme ještě svařit víno. To aby byla ve vlaku pohoda:)
Sedáme do vlaku, užíváme si svařáčku a oříšků a frčíme dom... No a už se nic zajímavého nestalo. Teda kromě děsných dohadů s Mildou, jak se bude spát...:).
Do Prahy jsme dorazili podle plánu kolen čtvrté hodiny ranní...