Kompletní fotogalerii najdete v sekci fotogalerie/Francie - nejen Mt.Blanc 17. - 25.6. 2005 (do nového okna).

Termín: 17. - 25.6. 2005
Spolubojovníci: Radka, Pavel, Honza

No a je to tu. Tuto akci sme měli s Honzikem naplánovanou už dlouho a musim říct, že sem se i trochu těšil, což se nemá. Takže základ toho, jak to dopadlo sem si vlastně položil už sám:(
Okolnosti kolem akce byly vůbec drtek komplikovaný...
V PO sem se vrátil po 14-ti dnech z USA, ve ST ve škole zkouška a v PÁ odjezd. Navíc moje čtvrteční večeře nějak nesedla a v PÁ ráno mi bylo tak blbě, že sem ani do posilovny nešel. Oběd byl taky jen formalita... Takže nejlepší čas vyrazit:)

 

Den první (pátek 17.6. 2005)
Praha - Chamonix

S Honzikem máme sraz v 16:00. Ještě trochu zdržuju, protože mi při příletu ze států ukradli nůž, takže ho sháním v oblíbeným Hanibalu...
Odjíždíme do Kutný Hory, Honzik doma balí a nakupuje. Ještě jen tak informativně vážíme bágly a... ...oba je máme stejně těžký - 30Kg :( Takže se domlouváme, že doma necháme oba lezecký cepíny a vezmem jen jeden turistickej.
Odjezd byl původně plánován na 20:00, ale dovídáme se, že dřív jak v 23:00 to nebude...grrr!
Kolem půl půlnoci se skládáme do Hondy a odjíždíme... Jedeme nonstop až do Chamonix...

 

Den druhý (sobota 18.6. 2005)
Chamonix (1000mnm) - Höt. Montenvers (1909mnm)

Cesta byla OK, akorát jedna malá zácpa...
Do Chamonix přijíždíme něco po poledni. Přebalujeme, hledáme vodu a informace (protože jsem zapomněl doma lezeckého průvodce, tak ho za 25€ kupuju). Kolem 15:30 odcházíme.
Stoupáme krásně barevnou krajinou a pod zátěží báglů pěkně funíme. Párkrát stavíme a kocháme se pohledem na Mer de Glace. Docela pěkně stoupavou cestou přicházíme v 18:30 na chatu Montenvers (1909mnm), kde vaříme a kousek výš budeme spát. Kolem půl deváté sem přijíždějí vláčkem nějací "touristi na podpatkách" a začínají si užívat připraveného jídla a pití. Naštěstí nedělají moc velkej bugr, takže s Honzikem jak zalezem do spacáků, tak hned spíme...

 

Den třetí (neděle 19.6. 2005)
Höt Montenvers (1909mnm) - Ref. du Couvercle (2698mnm)

Ráno odcházíme kolem půl deváté. Sestupujeme po žebříkách až k "ledové řece" Mer de Glace. Po ní jdeme až k Les Egralets, kde nás čeká opět žebříkový výlez. Než však k nástupu dojdeme, musíme překonávat hromady navalené suti a balvanů a taky přeskakovat potůčky. Pod nástupem jsme kolem půl dvanácté. Dáváme pauzu a čekáme na Radku s Pavlem.
Pak nás čeká už jen asi půlhodinové žebříkování a asi hoďka chůze jak jinak než do kopce:) Samozřejmě si chůzi zpříjemňujeme horským osvěžením!
Na chatu Couvercle (2698mnm) přicházíme kolem druhé. Odpočíváme, sušíme věci a kocháme se výhledy.
Po příchodu Radky s Pavlem vybíráme místo na spaní. My si upravujeme bivak (jó, hold přítomnost pana ing. stavbyvedoucího je znát) a Pavel staví stan. Kolem šesté bouří a začíná pršet. Déšť asi po hoďce ustal.
Zítra má Pavel s Radkou odpočinkový den a my jdeme lízt, takže jdeme spát o něco dříve...

 

Den čtvrtý (pondělí 20.6. 2005)
Aig. Verte (4122mnm)

Ráno vstáváme v 4:15 a v 5:30 odcházíme. Podle průvodce nás čeká dvouhodinová cesta k nástupu. Po cca hodině cesty vytahujeme průvodce a snažíme se zjistit, kde je Vert:) a kde je nástup. Po malé názorové přestřelce:-) se domlouváme, nacházíme a pokračujeme. Cesta vede přes velké množství trhlin a některé musíme dlouze obcházet. Trhlinu těsně před nástupem já radši obcházím spodem a Honzik, protože se mu už nechtělo vracet, že ji přejde přes návěj. Jenže udělal jen pár kroků a už slyšim nadávky a jednou nohou se propad. Oba jsme chvilku zaraženě stáli a čekali. "Vypadni od tam tud!" Honzin vytahuje nohu a hoodně rychlým krokem jde mou cestou. Když došel ke mě tak vidim, že je pěkně vyděšenej. "Hele, vykašlem se na to, vezmem mačky a navážem se..." sestoupili jsme o kus níž a do zbroje:-). Navázaní se kolem 7:45 pouštíme do prudkého nástupu, který je v 3500mnm. Protože jsem lehčí, jdu první. Čeká nás ještě přejít jednu trhlinu. Zvažujeme kudy a nakonec přes ní půjdeme nejužším místem a pak dále polezeme ledovým žlebem. Ten tu do sněhu udělal led a kamení, které padají ze stěny.
Musím říct, že jak sem se blížil k trhlině a nástupu do žlebu, tak mi moc do smíchu nebylo! Nejhorší asi bylo, že bylo potřeba překročit trhlinu a rovnou přejít do cca 1m vysokého kolmého ledu a pak dále žlebem. Jenže s jednim turistickým cepínem se leze docela špatně. Navíc mám ještě měkký boty, takže když sem zakopl mačku a postavil se na ni, tak se mi prohnula podrážka a hroty vypadly... Takže opravdu nic moc. Ještě že mam pod sebou tak dobrého kamaráda. Ten vždy slůvkem útěchy pomůže: "Dělej, LEZ!!!":) Nu což a pomohlo to... Když potom Honzik přelejzal toto místo, tak sem jen zaslechl: "Ty vole Mílo, jak si to přelez, dyť to je průhledný..." No, ale dali jsme to oba a stoupáme žlebem dál. Chtěl sem z něho co nejdřív utýct, ale nešlo to, protože okolní sníh už pod paprsky slunce povoloval a nedržel.
Cestou jsme potkali štand ze smyček, takže nejsme jediní a asi budem správně, říkáme si. Vyhoupli jsme se hodně ukloněným ledem na skálu a sbalili lano. Dále už polezem sólově...
Další lezení bylo zajímavý. Chvíli skála, chvíli led, chvíli sníh a často nevíme kudy:-) Takže kousek nahoru, vykouknout přes převísek a "...tak tudy ne e...":-) Musím říct, že občas jsme dělali kroky, který bych si snad nedovolil ani někde na skále v lezačkách a s lanem... No, o to to bylo zajímavější... Jak se tak drápeme nahoru, vnímal jsem akorát, jak pípaj hodinky "celou". Po další hodině lezení a pár místech, kde sme se pořádně vybáli sme tak zastavili a "..ty hele, Mílo, jak to vidíš, nevotočíme to?" No, rozhodnutí to je těžký, to asi zná každej, kdo leze... Člověk si dá nějakej cíl a pak se s tím pere a pak... Je to krutý, ale představa, že teď, po 2 hodinách lezení jsme někde asi ve třetině, minimálně nás čeká ještě těžkej hřebínek, nevíme jak zpátky... Navíc sestupová cesta není a musí se někudy slanit. Bohužel máme jen asi tři smyčky a to je sakra málo... "..tak jo..." Je domluveno, nemá to cenu a budem rozumný, prostě to vzdáváme...;-( Po asi 250 metrech lezení to v cca 3750mnm otáčíme;-(
Balíme mačky, vytahujeme lano a chystáme se na sestup. Náhodou sem objevil štand ze smyček, který tu nechal někdo před náma. Takže taktika je jasná. Někdo tudy taky už šel, takže musíme co nejvíc využít zanechanejch smyček... Jak jsme zjistili, kluci před náma ale měli 60-tku lano a my máme jen 50-tku, takže nám těch 5 metrů jednou pořádně chybělo... No, slaňování taky nebyla žádná sranda. A musím říct, že bejt tam nahoře s někým, koho dobře neznám a nevím, co umí, tak by to bylo zajímavý. Přeci jen s Honzinem už chvilku lezem, můžem si na sebe zařvat, když je potřeba (a to párkrát bylo!) a hlavně děláme určitý věci už automaticky. A i o čas tu jde...
Navíc jsme si všimli, že máme natržený lano, který se s každou slaněnou dýlkou trhalo víc a víc. A to rozhodování ve štandu, jestli ty dvě natržený a starý smyce, který tady už sou, vydržej nebo dát ještě jednu vlastní a pak možná dole nemít z čeho slanit... Uff, uff, uff...
No, po 3 hodinách slaňování jsme byli opět v našem známým žlebu a tím zas dolů přes trhlinu a pryč odsud! Už jen tak na autopilota scházíme dolů a jen lehce kontrolujeme trhliny.
...konečně už trhliny moc nejsou a my můžem odpočinout. A takovej z toho máme pocit... No ale co se dá dělat, aspoň jsme bohatší o spoustu zkušeností a víme, že se o sebe umíme postarat... Začínáme také uvažovat o tom, že asi polevíme z původního plánu... Chtěli jsme s Honzikem lízt na Mt.Blanc východní stěnou, žebrem Brenva. A to ještě na těžko...
Za další asi hoďku a půl jsme zpátky u chaty.
Pavel s Radkou sou překvapený, co tu tak brzo děláme:-) Pavel celý den vymejšlel a vyráběl "speciální výstelku do boty s anatomicky umístěným anatomickým otvorem":-) Radka má totiž pořádný puchejře z bot, ale fakt pořádný...
Dáváme véču, sušíme věci a odpočíváme. K večeru opět přichází bouřka a déšť...

 

Den pátý (úterý 21.6. 2005)
Ref. du Couverte (2698mnm) - Ref. du Reqiun (2616 mnm)

Dneska nikam nepospícháme, takže si můžeme pospat. Stáváme až někdy kolem osmé. Na pohodu snídáme, sušíme a balíme. Kolem půl jedenácté jsme připraveni odejít. Fotíme a chceme odejít. Najednou ale přilétá zásobovací vrtulník a tu podívanou si přeci nemůžeme nechat ujít:-) A hlavní číslo přišlo až při odletu... Ten maník to vzal střemhlav dolů... No, evidentně si to užíval:-)
Cestou dolů se Honzikovi ještě daří vyfotit sviště. Sestupujeme stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru. Pod žebříkama jsme za cca hoďku. Pak nám už zbývá jen zdolat obrovské haldy suti a balvanů a dostat se na Glacier du Tacul. Po něm pak jdeme asi hoďku k nástupu jištěné cesty na chatu. Ledovec je však ke konci samá trhlina a přeskoky s 30-ti kilama na zádech sou docela zajímavý:-) U jednoho z přeskoků pěkně váhám a cejtím problém. A taky že jo. Bylo potřeba skočit do ukloněného protisvahu. Jenže jak mám už starý boty a sice Vibram, ale ochozenej, tak už nedrží. Při doskoku mi ujela podrážka a... ...a ještě v druhý vlně sem dostal pohlavek od báglu. Uff, nic moc a drtek krve... Ale přežil sem. To sem se zas vybál a zazdržoval :o No, hold stárnu, už to nejni co bejvávalo...:-)
Přes toto ledovcové voraniště nalézáme do jištěné cesty po které jsme v cca 15:30 dorazili na Ref. du Requin (2616mnm). Zde odpočíváme a večeříme. Pavel s Radkou si objednávají nocleh, my hledáme bivak. Sice nás místní "hostinská" posílala kamsi 4 minuty nahoru, že prý tam něco je, ale na konec jsme si ustlali u chaty na trávníčku. Bouřku a déšť jsme přečkali v chatě při popíjení 1/4 l piva za 3,50€...

 

Den šestý (středa 22.6. 2005)
Ref. du Reqiun (2616 mnm) - sedlo Col du Midi (3532mnm)

Ráno se venku scházíme už v 6:30 i přes to, že budíček byl až na 7:00. Pavel s Radkou nemohli spát, protože prý Francouzi dělali děsnej bordel nejen večír, ale i ráno při odchodu. Nás (teda Honzika, já sladce spal) zas vzbudili, když si nás ráno spletli se záchodem...
Odcházíme v 7:30. Čeká nás cca 1 km převýšení a cesta přes trhliny po ledovci. Takže se navazujeme, děláme bezpečnostní uzlíky a táák... Honzik jde první, já poslední. No a pak už jen stoupáme, stoupáme a stoupáme.
Já začínám tušit, že se mnou není tak úplně vše v pořádku. Nějak se mi špatně dejchá, ale není to z nadmořský vejšky, to mám odzkoušený, ta mi nic nedělá. No, každopádně síla dochází daleko rychlejc a já musím častějc stavět a rozdejchávat to. A to i přes to, že jsem celých 14 dnů v Americe běhal a před tím trénoval na závody. Takže fyzičku bych snad měl mít... Hmmm, to není dobrý, říkám si... No, ale na konec jsme do sedla dolezli všichni.
Po cestě jsme ještě zkoukli borce, jak se učí vylézat z trhlin. No a kolem poledne jsme v sedle. Hledáme si místo na bivak a Pavel staví stan. Pak jsme vystoupali k Ref. Cosmiques (3613mnm), kde chceme počkat do večera. Zkoušíme nabrat vodu, ale žádná tu není. Akorát na záchodech teče opravdu malým čúrkem a prý je nepitná. Ale vzhledem k tomu, že za 1,5l balený vody chtěj 5€, tak jí hrníčkem nabíráme... Sice na nás ubytovaný divně koukaj, hlavně když si chtěj ze záchoda umejt ruce a nemůžou, ale co! Pít se musí:-) Aby to nevypadalo divně, dáváme si všichni za 3,50€ čtvrtinku piva a čekáme. Pavel s Radkou dopili a že půjdou do stanu. My chceme (musíme) ještě počkat, protože přijde bouřka a my se nemáme kam schovat. Na chatě dáváme ještě Colu (3,20€) a hrajeme do 19-ti karty. Pak začaly večeře, tak jsme z jídelny zmizeli. Přesunuli jsme se do boťárny, tady se najedli (já vůl sem dojed teplem načatej eidam a vysočinu) a po radě nějakého horského vůdce jsme ještě chvilku počkali. Bouřka opravdu přišla a stálo to za to! Asi 3x uhodilo do chalupy a my viděli, jak blesk přeskakuje po uzemňovacích páskách. Měli jsme to z první ruky, pááč jsme stáli venku v závětří vchodu...
Po bouřce jsme sestoupili zpátky ke stanu a Honzik, jako stavbyvedoucí:-) dodělal naší dvoulůžkovou díru:-). Prostě perfektní bivak! Akorát sme byli měkký tam zalízt celý, takže aspoň takhle na půl:-)

 

Den sedmý (čtvrtek 23.6. 2005)
sedlo Col du Midi (3532mnm) - Mt. Blanc beze mě;( (4810mnm)

Ráno se vstává v 3:15. Je krásná jasná noc. Je a i byla. Vím to, protože jsem toho moc nenaspal. Pekelně mě bolí břicho a po tom, co sem viděl, jak mě rychle dochází power mam dost obavy, co bude. Ale vaříme, balíme a v 4:30 odcházíme. Už po rovince cítím, že bude zle. Mam křeče do břicha, snad i horečku a nemůžu to nějak rozdejchat... Sakra, už začínám zdržovat, protože po cca 20-ti krocích nemůžu:-( Funim jak lokomotiva a nic... Hlavou se mi začínají honit myšlenky, že to vzdám... Ale ještě párkrát to pokouším, protože sem tak MOC tam chtěl vylízt... Hmmm, nedá se svítit. Ujdu 10 kroků a končim. Křeče sou fakt děsný a ten dech a divná únava... Asi, možná, snad bych tam dolez, ale sám. Nechci zbytek zdržovat a riskovat, že by tam nedolezli ani oni... Takže se rozhoduju (není to lehký!) že se vrátím... Odvazuju se, přeju zbytku úspěch a sám se vracím do sedla. Je to asi hoďka od nástupu a jsme v cca 4000mnm. Při sestupu dělám svý asi nejsmutnější fotky (1, 2).
Je mi divně, hlava se mi motá a cejtim, že mam horečku. A navíc ty křeče;-( Cestou dolů, když mě potkávaj navázaný skupinky lidí jak si to šněruju jen tak s cepínem sám přes trhliny, se docela divěj:) Asi nevypadám ouplně dobře, protože se mě jeden ze skupinky ptá, jestli nechci pomoct dolů... Snad to zvládnu...
Ke stanu jsem dorazil asi až po hoďce a půl. A fakt mi nebylo nejlíp. Nechtělo se mi vůbec nic a při každým pohybu mě bylo blbě... No prostě nic moc. Po docela dlouhý době sem si připravil ležení v naší luxusní díře, uvařil čaj a šel si lehnout... Probudil jsem se někdy kolem jedný hodiny. Srdce bušilo jak blázen (měl sem po probuzení 100tepů/s). Probudil sem se spocenej, zimou a žízní. Vody bylo děsně málo a navíc sem ji nechtěl pít. Protože až přijde zbytek, tak ji budou potřebovat. Zas po děsně dlouhý době sem teda vylezl ze spacáku, uklidil vše do stanu a vydal se na chatu Cosmiques pro vodu a schovat se před děsným sluncem.
Na záchodech jsem stačil nabrat asi jen jednu PET flašku a pak voda přestala týct úplně. Sednul sem si v jídelně a čekal, až se naši vrátěj.
Měl jsem to štěstí a viděl 2x přiletět vrtulník se zásobama. To je prostě zážitek, co s tim všechno dělaj...
Naši dorazili kolem 18-té. Utahaní hned zalezli do spacáků a šlo se spát. Jejich výprava byla úspěšná a byli na vrcholu Mt. Blancu (4810mnm)!!!
Já jim k tomu upřímně gratuluju, ale samotnýho mě hoodně mrzí, že sem tam nemohl být s nima. No, snad příště a třeba i tím slíbeným Brenva-žebrem... Ale zase na druhou stranu, kdo si zažil horečku/zimnici a bůh ví co ještě ve spacáku, zahrabanej v díře ve 3500mnm? Aspoň něco extra mam!:-) ...jen sem zvědav, co mi doktoři najdou, že to bylo...

 

Den osmý (pátek 24.6. 2005)
sedlo Col du Midi (3532mnm) - Aig. du Midi(3842mnm) - Chamonix (1000mnm)

Ráno vstáváme kolem 7:30, balíme a odcházíme na Aig. du Midi, odkud sjedeme lanovkou dolů do Chamonix. Původně jsme měli jít s Honzikem pěšky. Cestou přes Ref. du Requin a po ledovci Mer de Glace do Chamonix. Ale já bych to nedal a Honzik byl taky rád, že může jet lanovkou. Takže jedeme všichni. Já sem úplně hotovej a Honzik se musí vracet a na kus cesty mi bere bágl. Už zas všechny zdržuju;-(
Přístup k lanovce je po krásným hřebínku. Týhle cestě se prý říká "poblitá", asi proč...:-)
Kupujeme lístky za nekřesťanských 30€ pro jednoho!!! A co navíc, vůbec neznaj a nedávaj slevy ani na Alpenverein, ani na ČHSku:( Francouzi jedni ignorantský! Z toho jejich chování je cejtit, že sou děsný patrioti. Něco jako amerikáni... Ale co, nenaděláme nic a slevu nedaj;(
Tak aspoň děláme grupenfoto a ještě pohled na Chamonix. A hurrá dolů...
Ve městě je pěkný vedro a tak na nás, oblečený v goráčích, touristi docela divně koukaj:) Ale co...
U auta jsme chvilku po 11-té. Já jdu hledat vodu, balíme do auta a fofrem odjíždíme kousek za město. Cestou se ještě kupujou bobři a pak stavíme až u řeky z ledovce. Tady se koupem a táák... Odjíždíme kolem 16-té...
V SO v 5:00 vystupuju v Praze na Karláku a zbytek pokračuje do Kutný Hory...


Nějakého celkového shrnutí se zdržím... Jen snad že se hold nezadaří pokaždý...

Ale i přes to všechno, ALPY DÍKY a já se snad vrátím...

Zpět